Hydrosféra
Voda na Zemi
Voda na zemském povrchu není stacionární, ale je v neustálém koloběhu (cirkulaci), kterého se zúčastňuje přibližně 525 tisíc km³, která během oběhu přechází postupně z jednoho skupenství do druhého. Cyklus se během roku několikrát opakuje. Oběh vody je způsoben sluneční energií a zemskou přitažlivostí a to v následujícím pořadí. Vlivem dopadajícího slunečního tepla se voda ze zemského povrchu vypařuje do atmosféry, kde jí unášejí vzdušné proudy v podobě mraků. Při následném poklesu teploty dojde k tomu, že vodní pára začne kondenzovat v mracích a začne se snášet zpět na zemský povrch v podobě dešťových, či sněhových srážek (teda popravdě na naší planetě pokaždé sněží, ale vlivem pádu sněhových vloček skrz teplejší části atmosféry dojde občas k rozmrznutí a na Zem pak dopadá déšť.). Převážné množství srážek spadne zpět do oceánu a jen asi 8,3 % dopadne na pevninu. Ze zeměpisného hlediska rozlišujeme dva oběhy: velký (výměna nastává mezi oceánem a pevninou) a malý vodní oběh (výměna probíhá nad oceánem, či jenom nad pevninou).
Oceány a moře
Pohled na linii pobřeží.
Většinu vody obsahují oceány a moře, které tvoří souvislou vodní plochu, jenž známe spíš pod názvem Světový oceán Země a připadá na něj 361,3 mil. km², což je 71 % a na souše pak zbývá jenom 149 mil. km² (celková rozloha Země je 510,3 mil. km²). Na severní polokouli je více pevniny než na jižní a to číselně vypadá tak, že na severní polokouli je asi 100 mil. km² souše a na jižní je to 49 mil. km² suché země.
Světový oceán je tvořen čtyřmi oceány. Jsou jimi Tichý (občas nazývaný Pacifik), Atlantický, Indický a Severní ledový oceán. Největší je Tichý oceán, který zabírá 178,7 mil. km2 (35 % zemského povrchu) a můžeme v něm navštívit nejhlubší místo Země Mariánský příkop (průrva v zemské kůře o hloubce 11 034 metrů). Druhým největším je Atlantský oceán s celkovou plochou 91,6 mil. km2 (18 %), třetí pak Indický oceán 76,2 mil. km2 (14,9 %) a poslední místo zaujímá Severní ledový, který má pouze 14,75 mil. km2 (jenom 2,9 %).
Voda obsažená ve světovém oceánu je roztok minerálních a organických látek obohacený o plyny, ve které probíhají neustálé fyzikální, chemické a biologické procesy. Jednou důležitou vlastností vody je její slanost (salinita). Salinita je celkový množství rozpuštěných minerálních látek v 1 kilogramu mořské vody (uvádí se v promile) a ze statistik vyplývá, že průměrná salinita světového oceánu je 35 ‰. Hlavními zdroji hořko-slané chuti jsou chlorid sodný, chlorid hořečnatý a síran hořečnatý. Mezi jednotlivými místy značně kolísá podíl salinitym, kterou ovlivňuje mnoho faktorů jako výpar, srážky, přítoky atd.
Jelikož oceán zabírá obrovské území naší planety dochází k tomu, že zachytává i nejvíce slunečního světla a tepla (asi 85 %), čímž se stává obrovským regulátorem teploty naší planety, což pak zabraňuje náhlým výkyvům teplot, což blahodárně působí na biosféru a celkově na život na Zemi.¨
Sladké vody
V řekách, v atmosféře, v podzemí, ve sněhu a ledu, všude je přítomna sladká voda. Je nemožné přesně zjistit, kolik jí je, protože bez ustání teče, vskakuje se a odpařuje.
Naproti tomu objem slané vody v mořích a
oceánech lze odhadnout vcelku přesně. Dvě věci jsou však zajištěni: sladká voda
je vzácná – je jí méně než 50miliónů km³, tedy méně než 4% hydrosféry. Více než
99% sladké vody je vázáno v ledovcích, podzemních nádržích, mracích či živočiších. V řekách a jezerech je
z tohoto objemu necelé 1%.